Vůně Květů

Ivana Kuglerová

Ozvalo se to znovu. Tichý, neurčitý zvuk ztrácející se v kvílivém skučení větru. Větve prastarých dubů se skřípavě otíraly o stěny domu. Odněkud z dálky sem dolehl hluk jedoucích automobilů. A zase. Nebylo pochyb. Někdo tiše klepal na velké, dubové dveře.

Toho roku byla zima opravdu krutá. Už dávno mělo přijít jaro, ale vánice stále zatínala své ledové spáry do skloněných šíjí osamělých chodců a ohýbala prokřehlé kmeny stromů. Sníh a led. Byl to jeden z těch mrazivých večerů, kdy ani oheň v krbu nedokázal zahnat plíživý chlad a šero v místnosti jen podtrhávalo línou neochotu času posunout o kousek dál ručičky barokních hodin nad krbovou římsou. Někdo klepal na dveře. Neskutečný, cizí zvuk z jiného světa. Poočku jsem sledoval Ann. Jehlice v jejích rukou přerušily šermířské utkání a ona vzhlédla od rozpleteného svetru: „Měl bys jít otevřít, Karle." Pak se znovu vrátila ke klubkům vlny, z nichž tak nepochopitelně vytvářela různé kusy oděvu. Nechtělo se mi vstávat z tepla vyhřátého křesla a tak jsem se zaposlouchal do zvuků noci. Vítr skučivě narážel do oken a celý dům skřípal a sténal. Možná se mi to jen zdálo...

Vstal jsem a otřásl se chladem. Ohnivé záblesky tančily po šedých stěnách. Prošel jsem temnou, dlouhou chodbou plnou plíživých stínů a jako už tolikrát se podivil nad tím, že sem bývalý majitel domu nenechal zavést elektřinu. I když na tom vlastně nebylo nic zvláštního. Pan Nowitzky, od kterého jsme toto krásné, ač poněkud zastaralé stavení odkoupili, byl osamělý a podivínský stařec. Vlastně se docela hodil ke svému domu, šlechtickému sídlu odněkud z poloviny šesnáctého století. Asi jsme s Ann dost romantický pár, protože jeho už trochu oprýskané zdi a letité duby, sklánějící se až k oknům, nám hned učarovaly vůní uplynulých věků. A tak, když jsme se dozvěděli, že je na prodej, neváhali jsme ani okamžik a dům koupili. Nevím jak Ann, ale já toho za chladných nocí, jako byla tato, trpce litoval. Ten dům žil vlastním životem. Ne přátelským, nebo nepřátelským, prostě jen vlastním, mimo dosah lidského chápání.

Vyhlédl jsem kukátkem. Stála tam. Na okamžik jako by se zastavil čas. Ledový vichr jí cuchal dlouhé, zlaté kadeře. Celá se chvěla v lehké, polo průhledné košilce. Dívala se přímo na mě. Mohlo jí být tak pět, možná i míň. Rychle jsem otevřel dveře. Měla náruč plnou bílých květů. I přes třeskutý mráz ke mně zavanula jejich čarovná, sladká vůně. Uchopil jsem ji za rameno a rychle vtáhl dovnitř. Byla stejně zkřehlá, jako ty květy.

„Pojď se zahřát," vedl jsem ji ke krbu.

„Ach Bože, kdo je to?" Ann vyskočila z křesla. Přehodila dívce kolem ramen svou deku. Dítě se usmálo. „Ztratila jsem se," řekla čistým, zvonivým hláskem. Udiveně jsme na sebe s Ann pohlédli. V noční košilce? Nikde tady v okolí žádné malé dítě nežilo. Jak daleko mohla dojít v tomhle počasí? Byla bosa... „Karle, uvař čaj a přines další deku!" křikla na mě Ann. Rozběhl jsem se do kuchyně . To co se odehrálo dál, bylo jako sen. Zatímco se Ann pokoušela dítě zahřát, zavolal jsem lékaře a policii. Přijeli za půl hodiny. Doktor Moris, laskavý šedovlasý pán, si s dívkou tiše povídal. Mack, místní „drsný polda" se mezitím věnoval nám. Ptal se snad na všechno, ale nebyl z toho o nic moudřejší než my. Kde se tady to dítě mohlo vzít? Postavil jsem na kafe. Místnost, dříve tak tichá a ospalá, byla náhle plná hluku a lidí. A příčina toho všeho? Seděla Morisovi na klíně a spala. Odnesli jsme ji do naší postele. Byla tak nádherná...

Vyšetřování pokračovalo. Mack vyslýchal snad každého. I tu dívku. Ale ta mu řekla jen málo. Mluvila o louce, plné květů, o svém otci - kováři a o tom, že ji honilo něco velkého a hladového. Utíkala. A pak byla tady. Samozřejmě, že jí nikdo nevěřil. Dětská fantazie.

Vzali jsme ji k doktorovi i psychiatrovi. Policie pátrala po jejích rodičích. Nikoho nenašli. A ona už víckrát o louce plné květů nemluvila. A tak jsme se jí přestali ptát. Vždy jsme si s Ann přáli mít děti, ale osud nám je nedopřál. Požádali jsme úřady, zda by dítě po dobu pátrání nemohlo zůstat u nás. Nakonec svolili. Nikdy nám neprozradila své jméno a mi jí začali říkat Gerda, podle dívky z pohádky, jíž se tak podobala.

Vzbudil mě výkřik. Běžel jsem k ní. Plakala. Celá se chvěla. Objal jsem ji: „No tak, Gerdo, zlatíčko, co se stalo?" Polykala vzlyky. „Byl tam. Byl velký. Černý. Chtěl mě!" Znovu se rozplakala. Tiše jsem ji konejšil. Něco si pobrukovala. Zaposlouchal jsem se do jejích slov:

„Běží, běží, běží,

hladový Čas střeží,

Voda nocí, sněží,

běží lovec, běží!"

Ta slova měla podivný rytmus a melodii. Znělo to jeko nějaká dětská říkanka. Chtěl jsem se jí zeptat, ale ona už spala. Tak jsem jen pokrčil rameny. Co na tom záleží...

Jak čas plynul a žádné zprávy o jejích rodičích se neobjevovaly, uvěřili jsme, že Gerda u nás zůstane napořád. Byli jsme šťastní. Myslím, že ona taky. Po čase se přestala probouzet s pláčem. Tu říkanku jsem už víckrát neslyšel. Byla jako každé jiné dítě. Jen jsme ji nikdy neviděli se smát. Usmívala se, to ano, ale nikdy se nesmála. Květiny, které měla té noci, dávno zvadly, ale já měl pocit, že má stále ve vlasech jejich vůni. Byla nádherné dítě a její přítomnost rozzářila celý ten starý, smutný dům.

A pak jaro konečně prolomilo tuhý krunýř zimy a zem se začala probouzet. Gerda posmutněla. Občas jsem ji zahlédl stát na pěšince za domem, která vedla hustým hlohovým houštím až někam do polí. Křehká dívčí silueta... Měla v očích zasněný, nepřítomný výraz, ostře kontrastující s její dětsky nevinnou tváří. A taky si oblíbila naše duby. Ráda se skrývala v jejich rozsochatých korunách. Zpočátku jsme se o ni s Ann báli a chtěli jí to zakázat, ale ona vypadala tak šťastně a sebejistě, když šplhala ve větvích. Jako by se samy stromy staraly o to, aby si nemohla ublížit. Když přišlo léto, začali jsme Gerdu brávat na výlety do přírody. Přímo to milovala. Vypadala jako víla z pohádky, když s věncem květin ve vlasech honila motýly a vážky. Všechno bylo tak krásné. Pak přišel podzim.

Ta zpráva nás zaskočila nepřipravené, vyděsila a šokovala. Gerdin otec se našel! Přihlásil se sám na jedné policejní stanici. Byl prý dlouho v cizině a dítě nechal staré ošetřovatelce. Ta však zemřela a dívka se ztratila. Jak se dostala až sem, to netušil. Ale všechny doklady měl v pořádku. Jmenovala se Merilin.

Tu noc jsme nespali. Ann plakala dlouho do noci. Nakonec ale uvěřila, že dítěti bude mnohem líp u jeho skutečných rodičů. Přesvědčil jsem ji o tom. A sám tomu nevěřil. Proč, Bože, proč? Copak s námi nebyla šťastná? Tančila. Usmívala se.

Výkřik. Vyskočil jsem. Tak dlouho už neplakala... Až teď. Vzlykala, chvěla se... Ann už byla u ní, jemně ji objímala kolem ramen:„Co se stalo, drahoušku, proč pláčeš?" Gerda neodpovídala.

Dívala se někam za nás, jako by skrz dřevem obkládané stěny místnosti viděla dál... Kam až? A pak začala tiše prozpěvovat. Poznal jsem ten rytmus, i slova byla stejná, a přece jiná:

„Běží, běží, běží,

hladový Strach střeží,

Smrtí nocí, leží,

běží duše, běží!"

Usnula. Ann ji opatrně položila zpět do postele a přikryla ji až po bradu. Zlaté kadeře měla rozházené po polštáři. Naše malá princeznička...

Zvonek. Vyděšeně jsme na sebe s Ann pohlédli. Přišel. Vstal jsem a vydal se ke dveřím. Stejným dveřím, za kterými kdysi stála ona. Otevřely se s těžkým zaskřípěním. Trochu oleje to spraví, pomyslel jsem si. Byl to sympatický mladý muž v drahém obleku. „Ron Arscott ," představil se a podal mi ruku. Měl pevný, přátelský stisk. Snad s ním bude opravdu šťastná...

„Kde je Merilin?" rozhlédl se kolem. Hrála si právě někde za domem. „Pojďte," vedl jsem ho po pěšině mezi starými duby. Zrovna přemlouvala hladového vrabce, aby jí usedl na ruku. Ptáček poskakoval kolem, švitořil, ale nepřibližoval se. Byla tak nádherná! Podíval jsem se na jejího otce. Chlad. Ten pocit se nedá popsat slovy. Strnul jsem. V jeho očích byla krutá, nelidská žádost. Ticho...

Gerda, vlastně Merilin, se obrátila. Usmál se na ni. Snad se mi to jen zdálo. Muselo se mi to zdát. Rozpřáhl náruč a se šťastným smíchem k ní vykročil. Vykřikla. Obrátila se, vlasy zavlály kolem dětského obličeje... a jako laň vyrazila hustým houštím. Chvíli strnule stál a pak se rozběhl za ní. Zdálo se mi, že jsem zaslechl tiché zavrčení. Po zádech mi přeběhl mráz. Běžel jsem... Někde vepředu se míhal černý sametový oblek. A ještě dál zlaté záblesky vlasů... Dech mi duněl v plicích. A hlavou znělo stále znovu a znovu: „Běží, běží, běží,..." Rytmus nohou... Větve mě šlehaly do tváře, trhaly šaty...

Vrátil se o něco později, než já. Oblek měl celý rozedraný, ve tváři krvavé šrámy. Prázdný pohled... Hledali jsme ji celý den. I v noci. Samozřejmě jsme volali policii. Mack vypadal soustrastně. Vyhlásili pátrání. Další den a noc a ještě jeden den. Marná naděje... Ann se zhroutila. Musel jsem zavolat doktora. Merilinina otce jsem zahlédl ještě párkrát, jak mluví s některými z policistů. Víckrát už jsem ho neviděl. Pak všechno utichlo...

Je zima. Vítr opět mrazivě skučí a náš dům je tak nepřirozeně prázdný. Pátrání po Merilin stále ještě není zastaveno. Ale myslím, že policie už to dávno vzdala. Ann se cítí mnohem lépe, i když ještě pořád často pláče a bere prášky na uklidnění. Věří, že je naše dítě mrtvé. Možná je to tak lepší... Ale já si to nemyslím. Jsem si jist, že žije. Nedávno jsem šel tou pěšinou za domem... Staré duby tiše vrzaly svými holými větvemi. Ledová vichřice bičovala jejich zvrásněné kmeny. A pak... Ucítil jsem čarovnou, sladkou vůni jejích bílých květů...

Možná jsem se zbláznil. Něco se mi zdálo... Ale já vím, že víla se vrátila zpátky do pohádky. Snad unikla.

„Běží, běží, běží,

ledový Svět střeží,

Ticho nocí, věří,

běží, vítr, běží..."

© Zbraně Avalonu

** Amber Stories ver. 1.1 **